Afrika je nevyčerpatelná studnice silných příběhů

tit
FacebookGoogle+Další

Hanu Hindrákovou znám už od začátku jejích cest do Afriky. Během té doby začala o Africe psát, nepřestala cestovat a změnila styl pomáhání. Požádala jsem ji proto o popovídání o zkušenostech s dobrovolnictvím v tomto – pro většinu z nás – jiném světě. Po několika letech jsme si na jednom ze křtů její knihy potykaly, takže proto ten osobnější přístup.



Při jaké příležitosti ses s (africkým) dobrovolnictvím setkala poprvé?

Když jsem studovala vysokou školu, zaujal mě na nástěnce na chodbě leták na kurz Dobrovolníci na pomoc Africe. V té době jsem ráda cestovala a pomáhala a tohle mi přišlo jako optimální spojení mých dvou zájmů. A musím říct, že Afrika mě už od mala lákala a moc jsem si přála se tam podívat. Ne do Egypta nebo Tuniska, ale do „pravé“ subsaharské Afriky. A tak jsem se přihlásila a absolvovala měsíční kurz zakončený víkendovým seminářem. Potom jsem pomáhala s projekty v České republice a po roce jsem vyjela jako dobrovolník do Afriky, konkrétně do Keni. Keňa to byla z důvodu, že tam dělala projekty ona nezisková organizace. Pokud by je dělala v Kongu, nejspíš bych teď jezdila do Konga.

Co tě na Africe nejvíce zaujalo – v pozitivním i negativním smyslu?

Líbí se mi tam jejich chaos, vůně, hodně sluníčka a vřelí lidé. Ale má to samozřejmě i své negativní stránky. Lidé jsou sice vřelí, ale může to být i tím, že jste běloch. A v Keni se běloch rovná bankomat. Takže není výjimkou, že jdete po ulici a lidé vás oslovují s různými žádostmi – o peníze, o triko, o mobil, o foťák, případně o zaplacení letenky do Evropy. A to dokáže člověka opravdu velmi otrávit.

Afrika tě také inspirovala k psaní knih…

Ano, Afrika mě stále velmi inspiruje. Je to nevyčerpatelná studnice silných příběhů.

Jako první jsem napsala knihu Karibu Keňa, která vypráví příběh Sáry Ječmínkové. Ta se po velkém zklamání v osobním životě rozhodně pro životní změnu – přijme práci delegátky v Keni. Jenže tam se objeví někdo, kdo jí nový život nepřeje a ohrožuje ji prostřednictvím voodoo. V této knize najdou čtenáři nejvíc mých vlastních zážitků.

Druhá kniha, Děti nikoho, je inspirovaná příběhem mého kamaráda Davida. Když mu bylo osm let, osiřel, octl se na ulici a začal fetovat lepidlo, což je nejdostupnější droga v Keni. Malá lahvička stojí pět šilinků, což je v přepočtu asi koruna. Většinou když děti začnou fetovat lepidlo, nemají šanci se z toho dostat, protože jim to nenávratně poškodí mozek. Davidovi se to ale prostřednictvím jedné neziskové organizace podařilo a teď žije vcelku spokojený život. Je sice chudý, ale není na ulici. Když se s ním bavíte, nikdy byste neřekli, čím vším si prošel, protože život na ulici je nepředstavitelně tvrdí.

Dobrovolnice byla mou třetí knihou. Jedná se sice o fikci, ale názor hlavní hrdinky na dobrovolnictví kopíruje ten můj. Kniha vypráví příběh Amélie, která se rozhodne vyrazit jako dobrovolník do Keni. Jenže při dobrovolnické činnosti se dostane na stopu únosům dětí a jednou se probudí v zakrváceném oblečení v chýši šamana v severní Keni a vůbec nic si nepamatuje. Co se týče únosů dětí, čerpala jsem z reality, ačkoliv bych byla raději, kdyby se také jednalo o fikci.

Jako čtvrtou jsem napsala Očarovanou, která vypráví příběh dvou sester, z nichž jedna je spisovatelka a odletí do Keni čerpat inspiraci pro svůj nový román. Po nějaké době se však přestane sestře do Čech ozývat a ta se snaží zjistit, co se s její sestrou stalo. Nakonec vyráží do Keni na vlastní pěst, aby zjistila pravdu. Hlavními tématy knihy jsou čarodějnictví a závislost na alkoholu.

Prozatím posledním románem z afrického prostředí je Smrtící byznys, vyprávějící příběh Ellen, která odletí do Ugandy, aby pomáhala na tamní klinice. Časem zjišťuje, že děti, u nichž byla malárie zaléčena včas, stejně umírají. A začne po tom pátrat a dostává se do ohrožení života. Hlavním tématem knihy je alarmující problematika falešných léků, které se dovážejí z Číny. Podle odhadů je v rozvojových zemích 30 – 60 % léků falešných. V lepším případě obsahují místo účinné látky mouku, cukr, v horším případě obsahují zlomek účinné látky a při jejich užívání může vzniknout rezistence na pravý lék. V nejhorších případech v nich byly nalezeny věci jako jed na krysy, nemrznoucí kapalina, rtuť, leštidlo na parkety a jiné chemikálie. Na knize jsem spolupracovala mimo jiné se Státním ústavem pro kontrolu léčiv.

Příští rok by měl vyjít román Nezlomný, což bude skutečný příběh dítěte ulice, tentokrát 98 % podle reality.

V současné době pomáháš prostřednictvím projektu Dárky s myšlenkou, jak a proč vznikl a funguje?

K Dárkům s myšlenkou jsem se dostala po více než deseti letech působení v oboru rozvojové pomoci a spolupráce. Jedenáct let života jsem strávila pomocí Africe. Ve dvaceti dvou letech jsem byla nadšeným dobrovolníkem, který si myslel, že spasí aspoň Keňu, když ne celou Afriku. Dobrovolnictví v Africe jsem věnovala třetinu svého života a většinu volného času i peněz. Dokonce jsem později založila neziskovou organizaci Fair, která se soustřeďovala na rozvojovou spolupráci. Nebylo to vůbec nic snadného. Půl roku před plánovaným založením jsem se věnovala studiu různých zákonů, aby vše bylo tak, jak má být. Založit partnerskou neziskovou organizaci v Keni bylo ještě daleko složitější a časově náročnější.

Rozvojová pomoc byla však můj život a byla jsem jí ochotná obětovat téměř všechno. Čím více jsem však do toho pronikala, tím jsem si najednou přestávala být jistá, zda má pomoc Africe nějaký smysl. Zda je to pro ni cesta, která jí pomůže z chudoby. Když se ta myšlenka objevila poprvé, vyděsila mě. Proboha, vždyť jsem ředitelka neziskové organizace specializující se na rozvojovou pomoc, tak jak mohu vůbec přemýšlet nad tím, jestli to má smysl!, prolétlo mi tehdy hlavou. Otravnou myšlenku jsem zatlačila kamsi hluboko do mozku s tím, že se jí přece nebudu zabývat. Jenže ona se tam objevila znovu a znovu. A donutila mě nad tím přemýšlet.

Do Afriky proudí takové pomoci a mnoho zemí je stále stejně chudých, ne-li chudších. V Keni jsem potkala mnoho lidí, kteří si pomoci příliš neváží a automaticky ji očekávají jako jakýsi odpustek za dobu kolonializace. Prostě když jste běloch, tak se čeká, že tam budete pomáhat. Nikdy mě nepřestalo udivovat, jak místní lidé bravurně ovládají terminologii vztahující se k rozvojové pomoci. Když jsem nedávno procházela slumem Kibera (jedná se o největší nairobský slum o rozloze pouhých 2,5 kilometrů čtverečných), vzpomněla jsem si na rok 2005, kdy jsem ho navštívila poprvé. Ačkoliv v něm podle statistik působí přes šest set neziskových organizací, vypadalo to tam po tolika letech bohužel úplně stejně.

A proto jsem se rozhodla, že já už se rozvojové pomoci účastnit nebudu. Musím říct, že to pro mě bylo jedno z nejtěžších rozhodnutí v životě, které jsem zvažovala celé čtyři roky. V té době jsem měla fungující neziskovou organizaci, která se soustřeďovala právě na rozvojovou pomoc. Jakmile jsem si ujasnila, že podle mého názoru pomoc Africe spíš škodí, než pomáhá, odstoupila jsem z místa ředitelky. Musím říct, že znám vcelku dost lidí, kteří došli k podobnému názoru. A také to byli nejprve zapálení dobrovolníci, kteří by dali za Afriku život.

Vlastně nevím, kde jsme my Evropané vzali názor, že je potřeba naučit Afričany, jak se mají o sebe postarat. Vždyť oni to umí, když chtějí. Příkladem mohou být tzv. self-help groups (svépomocné skupiny) v chudinských čtvrtích, v nichž se lidé sdružují, věnují se určité aktivitě (například výrobě šperků, mýdla, chovu slepic) a vzájemně se podporují. A takové skupiny chci podporovat i já. A to jedinou cestou, o níž si myslím, že má smysl. Obchodem.

A právě proto jsem založila Dárky s myšlenkou. Začala jsem nakupovat šperky od skupin žen z chudinských čtvrtí a prodávám je v České republice.

Děkuji za rozhovor a přeji, ať se Ti i nadále daří cestovat, psát i pomáhat.

Líbí se vám naše články a projekt „Bulvar24.cz“? Přidejte se k nám na Facebooku




Fotogalerie:

foto: archiv Hana Hindráková

foto: archiv Hana Hindráková

foto: archiv Hana Hindráková

foto: archiv Hana Hindráková

foto: archiv Hana Hindráková

foto: archiv Hana Hindráková

Tereza Cimburková, www.dobrovolnik.cz

http://www.hindrakova.cz

http://www.darkysmyslenkou.cz

Redakce Bulvar24.cz

Linda

Nejčtenější články